Čerstvý šedesátník – zpěvák, malíř a herec Martin Maxa je patriotem Ústeckého kraje tělem i duší. Ke svému pseudonymu přišel už na základní škole. Skutečným jménem ho oslovuje už jenom maminka a sourozenci.
Celý váš život je spjatý s Ústeckým krajem. Jaké bylo dětství a mládí na severu Čech?
Asi jako každé jiné dětství. V tomto období života je spíše podstatné, jakými lidmi je člověk obklopen, než kde se odehrává. A já bych řekl, že jsem měl v tomto směru štěstí. Měl jsem milující rodiče, bezva kamarády a tudíž je mé dětství na severu Čech spojeno jen s krásnými vzpomínkami.
Jak vzpomínáte na gymnaziální roky v Teplicích?
Tohle byly snad nejkrásnější roky mého života. Měl jsem štěstí na úžasné kantory, skvělý kolektiv spolustudentů a vůbec, teplické gymnázium má takový ten universitní odér letitých tradic, což člověku, který je s ním spojen, přidává na důležitosti a věčně revoltujícím studentům, jakým jsem byl i já, to zkrátka dělá dobře. Takže i na toto své životní období vzpomínám jenom s láskou. Letos byla na toto gymnázium přijata i má nejmladší dcera Ema a já mám velkou radost, že kráčí tak trochu v mých šlépějích.
Vlastním jménem jste Ivan Varga. Prozradíte nám, co vás vedlo k tomu zvolit pseudonym Martin Maxa?
Na devítiletce jsem byl členem tamního divadelního souboru a jedna z her, v níž jsem hrál hlavní roli, se jmenovala Martin Maxa aneb Ztracený smích. Takže asi tušíte, koho jsem hrál. No a tahle přezdívka už mi zůstala natrvalo. Skutečným jménem mě dnes už oslovuje snad jenom moje maminka a sourozenci.
Bydlíte v Litvínově. Co konkrétně se vám v Litvínově líbí? Ta oblast nemá zrovna nejlepší pověst.
To máte pravdu, ale člověk si nevybírá, kde se narodí. Ovšem nutno podotknout, že dnešní Litvínov už není tím městem, v němž jsem prožil své dětství a jinošství. Tehdy měl zvláštní kouzlo, které mu dnes už chybí. Tu svou nechvalnou pověst získal až po revoluci, stejně jako mnoho jiných podobných lokalit. Jako by si lidé v těchto lokalitách nevěděli rady s demokracií a svobodou, které jim tahle podivná revoluce nadělila.
Odkdy se věnujete hudbě? Kdo vás k ní přivedl?
Možná moje maminka, která mi asi v páté třídě koupila k Vánocům kytaru. Tenhle nástroj mě pak doživotně uhranul a stal se neoddělitelnou součástí mého života.
Lidé vás znají jako zpěváka, jde říct, jakou písničku ze svého repertoáru máte nejraději?
To vám neřeknu. Se všemi svými písničkami jsem prožil určitou část svého života a všechny provázely stejné porodní bolesti. V jistém smyslu jsou všechny mými dětmi, a tak tuhle Sophiinu volbu nejsem schopen učinit. Mám je zkrátka rád všechny stejně. Jako každý rodič.
Nebylo by jednodušší dělat muziku třeba v Praze?
Na hudební tvorbě je krásné, že není vůbec důležité, kde na ní pracujete. Hlavní je, aby vycházela od srdce. Dle mého názoru tedy vůbec nezáleží na tom, jestli skládám písně v Praze, v Olomouci nebo třeba v Roudnici nad Labem.
Kromě hudby se věnujete i malování. V které z těchto činností se cítíte nejlépe? Co je vám bližší?
Obojí mám stejně rád. Hudba má však proti malování jednu zásadní výhodu. A sice, že se na tomto poli snáze doberete zpětné vazby publika, která je pro každého umělce živou vodou a zároveň hnacím motorem v jeho tvorbě. Jinými slovy, pocítíte ji na každém ze svých koncertů, kde své písničky prezentujete. A těchto momentů je v hudbě zákonitě o mnoho více než ve výtvarném světě. Zpětné vazby se zde dočkáte zpravidla jen na vernisáži svých obrazů, tedy v lepším případě tak jednou do roka.
Když jsme u toho malování, co je vám inspirací? Kde vaše práce můžou lidé vidět?
Inspirací jsou mi především zajímaví lidé, které obsazuji do svých malovaných příběhů a stanou se tak součástí mnou vytvořené kompozice. Takřka všechny mé obrazy skončily ale v zahraničí, především v Německu, kde jsem svého času hodně vystavoval a tím pádem své obrazy i prodával. Takže vidět je není zas tak jednoduché. Některé z nich je ale možné spatřit na mých stránkách, tedy na www.martinmaxa.cz, kde jsou zveřejněny.
Jste i herec. Kromě muzikálů jste spolupracoval i s režisérem Zdeňkem Troškou na filmu Kameňák. Jak jste se k panu Troškovi a k filmování dostal?
Ano, svou první roli jsem dostal v roce 1984 ve filmu Utrpení svatého Šebestiána, do které mě obsadil režisér Peter Weigl a točila s v západoněmecké produkci TV 2000 Wiesbaden. Byla to pro mne velká zkušenost točit se světoznámými herci jako je Michael Biehn či Nicolas Clay. Každopádně odstartovala mou hereckou anabázi, během niž jsem se seznámil i se Zdeňkem Troškou, který mě obsadil do Kameňáku.
V posledním roce jsme museli nedobrovolně zbrzdit. Při čem vás zastihla nařízená opatření?
Především mě připravila takřka na rok a půl o obživu, koneckonců jako každého v mé branži. To ale nebylo to nejhorší, nečiní mi totiž problém utáhnout si opasek. Pro tvůrčího člověka je totiž největší tragédií, ztratí-li kontakt s publikem, které jeho práci dává smysl. A tohle mi opravdu chybělo.
Jak jste trávil čas, který byste za normálních okolností věnoval práci?
Inu, hrát a zpívat se nesmělo, a tak jsem znovu osedlal tu druhou svou uměleckou židli, zavřel jsem se takřka na rok v ateliéru a věnoval se malování. Takže jsem vlastně zase pracoval. Jenom ne s kytarou, ale s paletou a štětci v ruce před malířským plátnem.
Letos jste oslavil kulatiny. Oslavil jste to nějak nebo oslavy máte ještě v plánu? Například narozeninovým koncertem?
Oslavil jsem je velmi komorně, jen v kruhu svých nejbližších přátel. V plánu byl původně narozeninový koncert akustických verzí mých skladeb, z něhož se měl pořídit DVD záznam pro mé fanoušky, kteří mě o tohle aranžmá už léta žádali. Takže to měl být takový dárek a poděkování za jejich věrnost. Z pochopitelných důvodů z toho všeho nakonec sešlo.
Co zajímavého vás v nejbližší době čeká nebo jste právě dokončil?
V současné době se takzvaně rozehřívám po té dlouhé a vynucené hybernaci. Kultura se zvolna probouzí k životu a přicházejí nové nabídky na má vystoupení, z čehož mám velkou radost. Zda se vše vrátí do původních kolejí ovšem ukáže budoucnost. Na podzim mě zcela jistě čeká premiéra filmu „Tady hlídáme my“ v režii Juraje Šajmoviče, který mi v něm nadělil opravdu krásnou roli po boku Romana Skamene, Lukáše Vaculíka, Milana Šteindlera, Pavla Nového, Nely Boudové a dalších skvělých českých herců. Nedávno jsem se se svou manažerkou zúčastnil promítání finální verze a musím říct, že jsme se opravdu skvěle bavili. A tak jsem přesvědčen, že na podzim tenhle film stejně pobaví i diváky v kinech a tudíž se na tuhle premiéru moc těším.
Jste činorodý člověk, když máte čas, jak rád odpočíváte?
Upřímně, já vlastně ani moc neodpočívám. A když už, tak velmi aktivně. Všelijak se fyzicky mučím, abych se dobral své dávky endorfinů, na kterých jsem si svým sportováním za ta léta vypěstoval silnou závislost. Takže pravidelně cvičím, jezdím na kole, lezu po kopcích a horách, dělám zkrátka vše, co mě fyzicky unaví.
Určitě máte mnoho plánů, prozradíte nějaké?
Určitě ještě natočím zmiňované DVDéčko pro své fanoušky. Jen je potřeba znovu vše zorganizovat. V současné době točíme už v pořadí páté autorské CD a zároveň s ním i akustické verze mých nejznámějších písniček, což je sama o sobě už pořádná porce práce. A mezi tím vším pilně maluji, abych si vytvořil dostatečné portfolio svých obrazů pro budoucí výstavy. Řada zahraničních galerií, s nimiž jsem v minulosti spolupracoval, o ně projevila velký zájem a je v současné době již v kontaktu s mou manažerkou. Takže uvidíme. Každopádně, hlavně ať jsme všichni zdraví.