Českou plavkyni, Simonu Kubovou budete spíš znát možná pod jejím dívčím jménem Baumrtová. Během úspěšné plavecké kariéry stihla tato chomutovská rodačka vystudovat vysokou školu a pracovat jako fyzioterapeutka. V současnosti ji pohltil svět čísel a tabulek, při studiích účetnictví a daní.
Kdy jste s plaváním začala a proč zrovna tento sport?
Plavu prakticky od dětství. Táta mě vodil do bazénu už od malička a byla jsem poměrně brzy schopná plavat sama bez rukávků. Do oddílu jsem nastoupila v šesti letech, ale současně s plaváním jsem se věnovala i moderní gymnastice. Ve třinácti jsem s gymnastikou skončila a začala se více věnovat plavání. Plavání jsem se v dětství věnovala hlavně kvůli tomu, že táta dříve plaval, tak to bylo takové přirozené. A potom vyhrálo plavání nad gymnastikou především kvůli výkonnosti, kterou jsem v plavání měla vyšší a také kvůli problémům se zády.
Jaký plavecký způsob preferujete?
Největší úspěchy mám na znakových tratích, ale držela jsem české rekordy i v motýlku, kraulu a i v polohovém závodě, kde se střídají všechny plavecké způsoby v pořadí (motýl – znak – prsa -kraul). V tréninku se ráda věnuji všem plaveckým způsobům.
Startovala na mistrovství světa, Evropy i olympiádě. Na co však nejraději vzpomínáte?
Největší zážitek mám z mistrovství Evropy 2013, kdy jsem závod na 50 metrů znak vyhrála, a kde mi pak na stupních vítězů hráli českou hymnu. A ten druhý velký zážitek je z Olympijských her v Londýně 2012, které byly mými prvními hrami. Ta atmosféra byla úžasná, potkávala jsem ty nejlepší sportovce z celého světa, plavala jsem výborně a navíc jsem fanynkou Harryho Pottera, tak i to bylo skvělé. Přivezla jsem si domů kouzelnickou hůlku (smích).
Za jakým závodem z hlediska plaveckého výkonu se ohlédnete nejraději?
Právě na tyto dva výše zmíněné. Na vítězství na mistrovství Evropy a na závod 100 metrů znak na Olympijských hrách v Londýně, kde jsem jako první Češka pokořila hranici jedné minuty a postoupila do semifinále. Tam mi chyběly jen necelé dvě desetiny sekundy a postoupila bych do finále. A asi tím třetím velkým závodem bylo finále na mistrovství světa, kde jsem dohmátla na třetím místě. Těsně před finále jsem dostala zprávu od mého velkého vzoru, Ilony Hlaváčkové, která mě úžasně povzbudila, a mně se pak podařilo medaili vyhrát. Takže si myslím, že to bylo trošku i její zásluha.
Jak vzpomínáte na olympiádu v Tokiu? Připravujete se na další nebo to byla vaše poslední?
Jestli byly moje poslední olympijské hry, to nevím, to se uvidí. Olympijské hry v Tokiu byly jiné než ty dvě předchozí zejména kvůli pandemii covidu. Museli jsme absolvovat testy každý den, dodržovala se přísná hygienická opatření. No a tribuny byly prázdné. Naštěstí pro plavání to tolik nevadilo, protože plavců a trenérů je poměrně dost, tak ta atmosféra nebyla tak smutná jako na jiných sportovištích.
Jak koukáte na současný stav českého plavání?
Myslím si, že plavecké výsledky nemáme tak špatné. Z mistrovství světa vozíme finálová umístění a z evropských šampionátů medaile či finále. Co je ale větší problém, že nemáme tolik následovníků z řad mladších plavců, zejména plavkyň. Kluci mají úspěšné juniory, u děvčat máme poměrně kvalitní prsařky, ale ta propast, která je za nejlepšími českými plavkyněmi, je velká.
Vedle sportu jste stihla ještě studium a profesní povinnosti. Čemu se věnujete v současnosti?
V současnosti jsem se ještě vrhla do studia účetnictví a daním, kterým bych se potom ráda naplno věnovala. Moc mě baví čísla a tabulky, tak pokud mi studium půjde, ráda bych se tomu později věnovala. Také bych se ráda zapojila do trénování plavců u nás v oddíle.
A jak dlouho by plavkyně Simona Kubová vydržela stoprocentně bez bazénu?
Moc dlouho asi ne (smích).
Vaše dětství je spjaté s Ústeckým krajem. Jak na dětství a mládí na severu Čech vzpomínáte?
Já jsem Ústecký kraj nikdy neopustila. Mám to tady ráda. Moc se mi nelíbí všechny elektrárny, které máme, ale na druhou stranu myslím, že Ústecký kraj má velký potenciál rozvoje a nabídky turismu, protože Krušné hory jsou nádherné a moc ráda se projíždím na kole nebo na běžkách v našich lesích. To se mi právě hodně líbí na Chomutovsku. Když vyjdu z domova, tak jsem prakticky hned v lese a to se mi hodně lidí a naplňuje. Jistě, že tu není všechno růžové, ale pro mě tu pozitiva naštěstí převyšují negativa.
Zmiňujete Chomutovsko. Sama jste chomutovská rodačka. Máte stále k regionu vazby. Žijete tu nebo navštěvujete rodinu, přátele?
V Chomutově pořád žiju a myslím, že žít budu. Mám tu rodinu, líbí se mi to tady. Když je potřeba a musím jet do Prahy, tak je to jen hodina cesty. Myslím, že polohu máme ideální.
Jste činorodý člověk, když máte čas, jak ráda odpočíváte?
Já jsem zjistila, že odpočívat moc neumím. Ale jsem moc ráda, když se mi podaří jet třeba na běžky, nebo na kolo. Naopak někdy jsem zase ráda, když jsem jen doma a nemusím nic dělat. Pustím si třeba film, nebo maluju, to mě uklidňuje.
Prozradíte nám plány do budoucna?
Ráda bych teď dokončila studium účetnictví a trochu uklidnila svůj rozlítaný život.