V hokejovém životě dokázal Jiří Šlégr všechno, o čem snil. Má legendární olympijské zlato z Nagana, je mistrem světa i držitelem Stanley Cupu. Přestože oblékal dresy vyhlášených klubů NHL nebo švédské i ruské ligy, jeho srdce patří severočeskému Litvínovu a žlutočerným petrolejářům.
Jak se stalo, že se Jiří Šlégr začal věnovat hokeji?
Jednoduše, můj biologický tatínek by také hokejista. Sice nás v mých dvou letech opustil a naši se rozvedli. Nicméně maminka usoudila, že bych po tatínkovi mohl mít hokejové vlohy, a tak mě přivedla na zimní stadion s tím, že to ten malý Jiříček bude hrát hokej. Mně se to zpočátku vůbec nelíbilo. Za prvé tam byla zima, za druhé jsem pořád padal. Než se to člověk naučí, tak to na ledě bolí. Tamhle kolínko, tamhle lokítek. A protože jsme bydleli přes ulici a mě to nebavilo, tak jsem ze zimáku odcházel hrát si na písek. U hokeje mě udržel trenér Honza Lucák, který hezky maloval a dětem po tréninku rozdával obrázky. A mě se líbil obrázek „Jen počkej zajíci“ a hrozně jsem po něm toužil. Takže jsem se na tréninku snažil.
Ale litvínovský rodák nejste, ne?
Já se narodil v Jihlavě, protože tam táta byl na vojně, ale hned vzápětí jsme se přestěhovali do Litvínova. Můj otec je legenda litvínovského i českého hokeje Jiří Bubla. Ale nevyrůstal jsem s ním.
Kdy přišla ta šance nebo rozhodnutí, že budete profesionální hokejista?
Já měl to štěstí, že jsem vyrůstal ve výborné třídě kluků. Mezi sebou jsme měli zdravou konkurenci, chtěli jsme se předhánět. A nakonec z toho vznikla úspěšná třída. Jsme z ní čtyři mistři světa a olympijští vítězové. Já, Robert Reichl, Martin Ručinský a Robert Lang. Všichni čtyři jsme hráli v NHL, což je ojedinělý případ i na světě. To byl můj hnací motor. Navíc jsme měli velké štěstí, že tu byl pan Ian Hlinka, který šéfoval litvínovskému klubu a viděl, jak je ta naše třída úspěšná a vyhrává. Tak si to podchytil a už od šestnácti nám začal dávat šanci v dospělém hokeji. Nejdřív začal s Robertem Reichlem, který fakt v těch šestnácti nastoupil a plnohodnotně hrál extraligu, já nastoupil taky, ale koncem sezóny. Plně od těch sedmnácti. Ivan Hlinka nám dal šanci a odstartoval naše myšlení, že bychom se tím mohli živit. Ačkoli byl stále komunismus a my nemohli moc vyhlížet jinam, než tady po Čechách. Byli jsme mladí a šťastní, že za áčko hrajeme, což byl v té době náš cíl.
Vaše kariéra je bohatá, kromě české extraligy jste hrál třeba v Rusku nebo v NHL. Co byl vrchol profesionální kariéry?
Vrcholů je víc, ten největší je vítězství na olympiádě v Naganu. To je nejen můj osobní úspěch, ale úspěch celé naší země. My jsme přijeli na „turnaj století“, hrozně jsme se semkli. A nesemkli jsme se jen my, ale i tady doma lidi. Sledovanost byla obrovská. Lidi to zajímalo. A nám se podařilo projít celý turnajem velmi solidně, takže tím republika žila a vypadalo to tu jako malá revoluce. Všichni začali věřit, že bychom mohli uspět a získat nějakou medaili. Čekalo se, proti komu budeme hrát ve čtvrtfinále a nám tenkrát začali chodit faxy, protože jiné vymoženosti nebyly. Stránky vzkazů a podpory nám chodily, což bylo úžasný. Čtvrtfinále jsme šli hrát s Američany, což pro nás nebyl snadný soupeř. Do zápasu jsme šli s tím, že musíme umět porazit kohokoli. První třetina byla špatná, byli jsme bázliví a podržel nás Dominik Hašek. V kabině jsme si řekli, že nemáme co ztratit a povedlo se nám to v hlavě otočit. A my jsme Ameriku překvapili a jednoznačně jsme vyhráli. V Čechách pak vypukla obrovská euforie. Další zápas proti Kanadě byla takový, že pokud je porazíme, máme medaile. Doma zase neuvěřitelná atmosféra. Proto já si tohle pamatuji úplně nejvíc. A když jsme postoupili do finále, tak už bylo jasné, že máme medaili. Pamatuji si, jak jsem volal mamince a brečel jsem, že jsme ve finále. To bylo fantastické a pro mě to je ten vrchol, který nepůjde úplně překonat.
Které místo nebo klub je vaše srdcová záležitost a proč?
Vyzkoušel jsem si ruskou, švédskou ligu. Nejlíp jsem se ale cítil tady doma v Litvínově. I když jsme malé město, tak já tady už asi dožiju. Mám k městu obrovskou vazbu, jsem patriot. Dobrý pocit jsem měl v Pittsburghu, kde se nás sešlo hodně Čechů, pak tam přišel trénovat za námi i Ivan Hlinka. Ale srdcový klub je Litvínov.
Jak těžké je rozhodnutí skončit s aktivním hraním?
Je to hodně těžké, protože jste najednou vyjmutý ze života, který x let žijete. V mém případě to bylo šestadvacet a máte jít dělat něco jiného. Začít od začátku. Není to lehké rozhodnutí, které většinou za vás udělá vaše tělo. Protože tělo vám řekne, že už to nejde, začnete být pomalejší, začne vše víc bolet. Najednou zjistíte, že to nejde. To smíření se s tím, že je konec. Někdo jde trénovat, ale spousta hráčů jde jinam. Já třeba odešel do nejvyšší politiky.
Čemu se v současné době věnujete?
Pracuji jako člen výkonného výboru na Českém hokejovém svazu. Na starosti mám mimo jiného i akci Pojď hrát hokej. Zároveň jsem v organizačním výboru na letošní Mistrovství světa, které bude v Praze a Ostravě. Kde mám funkci ambasadora pro mistrovství světa. A také jsem v Radě České televize.
Zahrajete si ještě někdy?
Ne, ze zdravotních důvodů si to ani netroufám.
Byl jste uveden i do Síně slávy českého hokeje. Co jste na toto ocenění říkal?
Je to pocta. Je to ocenění, odměna za celoživotní práci a já jsem rád, že jsem tu možnost měl. Na druhou stranu je to i štěstí. Já za kariéru potkal lidi, díky nim jsem ty úspěchy dosáhl. Moc si toho vážím. Odměna to je jak pro mě, tak pro celou naši rodinu. Pro maminku, pro mého tátu Josefa Šlégra, který mě vychoval, podporoval a věnoval se mi. Ale i pro mého biologického otce. Je to odměna pro všechny.
V hokeji stále působíte a znáte situaci českého hokeje, má stále šanci udržet se na špičce? A co k tomu podle vás potřebuje?
Měli bychom se vrátit ke kořenům. K původnímu technickému hokeji, založenému na chytrosti. Měli bychom se víc věnovat individuálnímu tréninku, ale dbát na to, že je to kolektivní sport. Máme dobré hokejisty stále, někteří jsou v NHL, ale asi jich už není tolik, co bývalo. Je to spousta maličkostí, které odpoví na to, proč nestoupáme výš a výš. Dnes se to hodně řeší, takže já udělám ze své pozice maximum, aby český hokej vzkvétal.
Je o hokej mezi dětmi zájem?
Určitě je. Český svaz ledního hokeje ve spolupráci s kluby pořádají každoročně nábory. Snažíme se to začátečníkům usnadňovat. Klubům každoročně jako svaz věnujeme výstroj pro nejmenší, kterou kluby zapůjčují, aby to nebylo pro rodiče tak nákladné.
Před několika lety jste se začal věnovat politice. Proč?
S politikou jsem začal v rámci našeho města, kdy mě oslovili kamarádi, když jsem se vrátil z NHL. Protože věděli, že mám k městu vztah, tak jsem kandidoval do zastupitelstva města. Tenkrát jsem uspěl a ještě i jako hráč jsem byl už zastupitelem. Pak jsem hledal pomoc směrem k našemu klubu i skrze politické vazby. A oslovil jsem tenkrát Jiřího Paroubka, jestli nedokáže našemu klubu pomoct. A ten přišel s myšlenkou, že klubu pomůžu já sám, když se začnu věnovat politice na vrcholné úrovni. Tím se to vše odstartovalo. Tehdy jsem se stal tváří sociální demokracie pro krajské volby, ve kterých jsme uspěli. Pak jsem kandidoval do nejvyšší politiky, s tím, že se zkusím postarat o otázky sportu. S tím, že pomůžu nejen litvínovskému klubu, ale celkově sportu. Takže já vlastně sundal brusle a šel jsem do poslanecké sněmovny.
Šel byste se znovu do politiky?
Bojím se říct, že ne, ale nechal bych to otevřený. Je to pro mě obrovská zkušenost. Ze sněmovny jsem odešel předčasně, protože jsem tam zažil věci, které se mi nelíbily. Byla to Nečasova vláda, snižovaly se v té době platy hasičům, policistům, zdravotním sestrám. Do ulic chodili lidé a stávkovali proti tomu. A já to jako opoziční poslanec nemohl ovlivnit. Já jsem to bral jako sportovec, jako křivdu vůči těm lidem. Navíc jsem cítil, že v Litvínově v té době bylo silné mužstvo, které by mohlo mít šanci vyhrát extraligu a to bylo odjakživa moje největší přání. Tak jsem se rozhodl, že se vrátím k hokeji.
A vrátil?
Vrátil, začal jsem trénovat, zhubl jsem 19 kilo a za sezonu a půl titul přišel. I když jsem přímo ten titulový zápas nehrál, tak jsem byl u toho. Byl jsem součástí toho týmu, který vyhrál extraligu a splnil se mi klukovský sen. Podpořila mě tehdy i manželka, která se do hokeje zamilovala, koupila si můj dres a jezdila a chodila fandit. Podpora velká byla i z domova.
A jak se vám celkové líbí Ústecký kraj?
Nejsme zrovna považovaný za ten nejkrásnější kraj, spíš naopak. Já jsem tu ale vyrostl, pamatuji hodně těžké doby, tak vidím, že se kraj pozitivně změnil. Máme tu ještě spoustu starostí, lidé tu mají nižší platy než všude jinde. Podle mě by regiony, které stát využívá, třeba co se týče těžby, tak by jim to měl kompenzovat a postarat se o ně. Chci udělat vše proto, aby se tu lidé měli lépe. Na druhou stranu je tu krásná příroda, Krušného hory. Je tu spoustu sportovních aktivit, vyžití.
Vaší manželkou je rodačka z Teplic modelka a Miss České republiky z roku 2005 Lucie Králová. Prozradíte nám, co v současné době dělá?
Manželka zůstala věrná našemu regionu a působí jako zprávařka a moderátorka na Hitrádio North Music.
Jak trávíte volný čas?
Když mám volno, tak se rodinou věnujeme turistice. Mám rád přírodu. Rád chodím na houby. Občas si zahraji golf a chodím do posilovny.
Plánujete?
Já určitě. Já jsem vždy plánoval, nikdy jsem nedělal rozhodnutí ze dne na den.
Máte nějaký sen, který si chcete splnit?
Už jsem si jich splnil hodně, ale ještě mám jeden před sebou a doufám, že se mi také splní, ale ten si zatím nechám pro sebe.